VASALOPPET 2019
Vasaloppet = Nezapomenutelný zážitek.
MATĚJ KRUPČÍK
Od závodu uplynul už téměř rok a půl, ale přijde mi škoda, abych se o zážitky z nejprestižnějšího lyžařského závodu na světě nepodělil.
Behind the scenes
Vasaloppet, jak už jsem zmínil, je nejprestižnější lyžařský závod, který se běží na památku útěku švédského šlechtice, budoucího krále Gustava Vasy před dánským králem Kristiánem II. Dánským v roce 1520.
Závod měří 90 km a každý rok se ho účastní téměř 16000 lidí. Šestnáct tisíc nadšených bláznů, kteří jsou ochotni zaplatit startovné 5000 Kč, aby si hrábli na dno svých sil. Stejně jako já.
Jak jsem k tomu přišel?
Stejně jako každý muslim musí jednou v životě navštívit Mekku, tak se v lyžařském světě traduje, že by si každý správný lyžař měl jednou v životě zajet Vasaloppet.
Na jaře 2018 jsem ukončil svou sportovní kariéru a na podzim mě napadlo, že bych si tento závod mohl zajet. Využít ty tisíce natrénovaných hodin dokud ve mně ještě něco zůstalo.
V listopadu jsem se ozval Márovi (šéf laufařského teamu Silvini Madshus team), že bych si rád zajel “Vasák”, jestli by to uměl zařídit. Zanedlouho přišla dobrá zpráva. Jsem tam! “Budeš startovat z druhé vlny” vyslechl jsem si po telefonu.
Malá odbočka
Startovat z takhle dobré pozice není jen tak (Odhadem čtyřsté místo na startovní čáře). Závodník musí objet některé ze závodu “Ski Classics” aby si startovní pozici na “vasáku” vyjel. Mára se dohodl s pořadateli, že jsem reprezentant v biatlonu a ty mě díky tomu umístili takhle. Ještě jednou díky Máro!
Byl listopad a do závodu zbývalo necelých 5 měsíců.
“Spousta času na trénování” pomyslel jsem si.
Musel jsem být v kómatu, jinak si to nedokážu vysvětlit. Jednu sobotu ráno jsem se vzbudil a zjistil jsem, že zbývá čtrnáct dní do závodu.
“Trénovat už nemá smysl, teď už to nedoženu” bylo jediné co mi prolétlo hlavou. “Musím si dát generálku”.
Otevřel jsem počítač a naplánoval jsem si trasu v Jizerkách která měří 80 km abych si to aspoň jednou vyzkoušel.
Ještě ten den jsem vyrazil.
Zkrátím to. Osmdesát kilometrů jsem odjel ale úplná brnkačka to nebyla, ale průšvih taky ne.
“To půjde.”
Video které jsem natočil na instagram při mé generálce na Vasaloppet.
Týden nato nabalujeme v Bedřichově věci a vyrážíme směr Švédsko. Po příjezdu nám zbývají 4 dny do startu. Ideální možnost si projet některé vybrané pasáže z těch devadesáti, které mě brzy čekají. Viděl jsem zhruba 50km trati, zbývajících 40 na mě čekalo jako překvapení při závodě.
Profi laufaři jezdí celý závod soupaž a já jsem přemýšlel, jestli to mám dát taky.
Čtyři dny jsme měli ve Švédsku naprosto krásně, modrá obloha, -7°C, zmrzlý sníh a pohádka. Byl jsem přesvědčený, že v takových podmínkách to dám taky.
Jenže…
Znáte zákon schválnosti? Jaká myslíte že byla předpověď na následující den?
Ano, 0° až -1°C sněžení a vítr.
Prostě proč?!
“V takových podmínkách to soupaží neujedu. Musím si namazat a pojedu normálně klasicky.” říkám Márovi.
To byl první článek v řetězci horších rozhodnutí v následujících osmnácti hodinách.
Každý kdo trochu lyžuje dokáže uznat, že namazat na takové podmínky, není vůbec lehké. Večer jsme předpřipravili lyže a šli jsme spát.
3:45 budíček!
Nevím co jsem čekal, ale ještě když jsem byl doma, tak jsem si říkal, že to bude závod jako každý jiný (až na ty kilometry). Závod, kterých jsem za svojí kariéru odjel stovky. S tímto detailem jsem úplně nepočítal.
Představte si, že v den svého doposud nejtěžšího závodu vstáváte v takovou hodinu.
Bydleli jsme zhruba 80 km od místa startu, tudíž jenom cesta tam trvala hodinu a půl. V 6:00 se otvíraly koridory vln, do kterých si každý závodník musel umístit lyže, aby měl aspoň ve své vlně co nejlepší místo.
Proto vstávání takhle brzo.
Po cestě na závodiště jsem chtěl v autě ještě na chvilku usnout, abych nabral ještě trochu energie, jenže to obrovské natěšení na takhle velkolepý závod už nešlo zaspat.
Než jsem si umístil lyže do koridoru, byl jsem se kousek proklouznout abych zjistit, jak se povedlo trefit mázu. Trochu to smekalo. Nechal jsem si tam jednu vrstvu přidat, ale moje podvědomí už tak nějak skrytě tušilo, že to není ideální.
Je lehce po šesté a začíná sněžit. Ale néé…
Necelé dvě hodiny do startu a pláň pod Sälenem se začíná plnit závodníky.
Už si přesně nevzpomínám co jsem ty dvě hodiny dělal, ale myslím, že jsem si užíval tu neskutečnou atmosféru.
[Jo, už vím… minimálně 30 minut jsem čekal frontu na záchod 😀 ]
Vasaloppet – Startovní koridory (Foto z internetu)
Jdeme na to!
Asi dvacet minut před startem jsem si šel v tom davu najít svoje lyže. I přesto že jsem měl jasně zapamatované místo kam jsem si je dával, tak jsem je tak 3–4 minuty hledal (najděte jedny lyže mezi šesnáctitisíci) Druhá věc byla, že už byly za tu hodinu a půl zapadané sněhem.
Svlékl jsem se do kombinézy, odnesl pytel na místo kde si ho převzal pořadatel a šel jsem si stoupnout na start. S sebou jsem si vezl pouze vlastní bidon na běžky a v něm ionťák a přesně spočítaný počet energetických tyčinek a gelů, co budu na závod potřebovat.
Byly slyšet helikoptéry, které zprostředkovávali televizní přenos, ale obloha byla zamračená, mlha a stále sněžilo.
BUM!
Dav 16000 lidí se dal do pohybu! První kilometr byl neskutečný zážitek. Byl jsem z toho tak v transu, že nevím co se dělo. Pamatuji si jen okamžik, když jsem se podíval vedle sebe a viděl jsem 25 vyrytých klasických stop plných jednoho závodníka vedle druhého.
Po prvním kilometru ze mě opadl nával adrenalinu a pustil jsem se do závodu. Ze startu to prudce stoupá. Ne nadarmo se prvnímu kopci říká sjezdovka.
Vasaloppet – Začátek „sjezdovky“
Závod sotva začal a poprvé jsem si uvědomil, co jsem udělal za chybu. Za tu hodinu a půl před startem napadlo tolik sněhu, že jsem si s klasikou ani trochu neškrtnul.
“Měl jsem jet soupaž na hladkejch lyžích”. Takže teď jsem měl namazaný klasičky které smekaly a ještě k tomu moc dobře nejeli. To bude zajímavých 90 km.
Fotka která se objevila na idnes.cz. Začátek sjezdovky asi kilometr po startu. ANO, to jsem já.
Po prvních pěti kilometrech jsme zdolali “sjezdovku” a trať se konečně narovnala. Bohužel byla trať tak zapadaná sněhem, že byla pouze jedna stopa ve které jel jeden dlouhý had závodníků. Pokud chtěl kdokoliv kohokoliv předjet, tak to bylo téměř nemožné. Vedle stopy bylo tolik sněhu že musel člověk opravdu sprintovat, aby se před někoho dostal. Tolik k podmínkám na trati.
Odhadem jsem se zařadil na nějaké pětisté místo a jel jsem ve vláčku závodníků. Na můj vkus se jelo velmi rychle, možná i kvůli tomu, že jsem měl horší lyže. Navíc jsem měl pořád na mysli, že mě čeká ještě 80+ kilometrů. Jenže to nešlo. Vystoupit z vláčku do vedlejší stopy, abych si jel svoje tempo, prostě nešlo.
“Musím jet s nimi dál” pomyslel jsem si. Jelo se mi v celku dobře, takže jsem to neřešil.
Prvních 25km uteklo relativně dobře bez zásadních komplikací.
Bylo krásné vidět jak si švédské obyvatelstvo závod užívá. Na obrovské pláně se doprostřed ničeho sjede banda lidí na sněžných skůtrech, rozbalí grill, grilují tam maso a fandí závodníkům. Prostě skvělá atmosféra!
Jediná horší věc byla ta, že když se chtěl člověk napít, musel ze stopy vystoupit a zastavit se. Když se chtěl ale zařadit zpět do vláčku, tak najít skulinu kam se vecpat bylo problémové.
Prvních 35 km byla zrovna ta část trati kterou jsme si neprojížděli.
Mára říkal, že od 30 do 35 km bude dlouhý sjezd, kde si člověk dobře odpočine.
Za normálních podmínek asi jo, takhle ne. Bylo to jako by mě praštili palicí po hlavě když jsem se najednou objevil na místě, kde jsem věděl, že je sjezdu konec.
Kde jako byl ten sjezd? Já si vůbec neodpočinul!
Sníh byl tak hluboký, že se i z kopce muselo pořád píchat a sněžit nepřestávalo.
Zaváhal jsem
Moje další psychologické místo bylo Everstberg přezdívaný (Everest – netřeba vysvětlovat) . Everstberg je občerstvovací stanice a sprinterská prémie (pro ty vepředu). Pro závodníky je to speciální místo, protože závoďákovi, který vyhraje sprinterskou prémii, vytesají jméno do místního “slavného kamene”.
Pro mě bylo ale důležité z jiného důvodu. Po občerstvovací stanici přichází další relativně dlouhý sjezd. Tam si odpočinu a sním energetickou tyčku.
Na občerstvovací stanici jsem se napil, ale k jídlu bohužel moc nemají, proto jsem si dal loka a jel dál.
Trať začala klesat a já si začal rozdělávat tyčku. Vyndal jsem jí z obalu a strčil do pusy. Jediné na co jsem celou dobu myslel, že mi nesmí vypadnout jinak budu “nahranej”. Než jsem stihl dát obal zpět do bidonu přišla zatáčka a za ní prudký sjezd.
Hádejte co se stalo? Škobrtnul jsem a tyčka mi vypadla z pusy. Nespadl jsem, ale byl jsem tak rozjetý, že už jsem nezastavoval a jel jsem dál. Následovaly tak dvě minuty nadávek jaký jsem idiot atd. Když jsem po dvou minutách vychladl, uvědomil jsem si, jakou jsem udělal neskutečnou chybu.
Další špatné rozhodnutí.
Měl jsem rozpočítanou energii z tyček na celý závod. Najednou jsem byl o jednu mínus. “Ta mi bude ještě chybět” pomyslel jsem si…
A taky že jo, ale k tomu se ještě dostanu.
Z kopce dolu jsem si opravdu trochu odpočinul, ale dole mi začala být trochu zima, protože byl člověk, po odhadem čtyrech hodinách jízdy, z toho neustálého sněžení mokrý.
Super, ještě 30 km.
Od šedesátého do sedmdesátého kilometru už přestával být závod závodem a mé tempo se ustálilo na rychlosti, abych vůbec dojel do cíle.
Cca na 70 km byla předposlední občerstvovací stanice. Neváhal jsem ani vteřinu. Na této jsem regulerně zastavil a snažil jsem se trochu něčeho sníst. Měli akorát takové malé suché pečivové bulky, tak jsem dvě snědl a zapil to jejich slavnou “borůvkovou polévkou” a jel dál.
Od patnáctého kilometru do cíle už jsem trať znal a věděl jsem, jak bude vypadat. Věděl jsem, že už je to v podstatě rovinka a do cíle už to bude pohoda. To byla, jenže dva dny zpět když byla celá trať vymrzlá a jelo to samo.
Jelo se mi už velmi z těžka. Nebudu lhát, už jsem odpočítával každý kilometr.
Deset kilometrů před cílem byla poslední občerstvovačka.
Co se ale nestalo… asi kilometr před ní jsem se začal cítit docela dobře. Nevím kde se to vzalo, ale začalo se mi jet zas velmi dobře.
Občerstvovací stanice na dohled
“Jen se trochu napiji a posledních 10 km zatáhnu, abych předjel co nejvíc lidí.”
Třetí špatné rozhodnutí ten den.
To že jsem se chvilku cítil dobře, úplně zamlžilo můj úsudek. Nedošlo mi, že mám za sebou 80 km.
Na 82 km jsem dostal krizi jako blázen. V tu chvíli jsem si uvědomil, že už nemám nic, co by mě z krize dostalo. Teď mi chybí ta energetická tyčka, kterou jsem ztratil.
Už jsem nepočítal každý kilometr ale každý metr.
Bolely mě lokty z neustálé soupaže, do stehen jsem dostával křeče, kolena se mi třásly, byl jsem mokrý, byla mi zima a přál jsem si už být v cíli.
Ani na vteřinu mě nenapadlo, že bych to vzdal. Za prvé takový nejsem a za druhé jsem přijel si to užít za každou cenu. S takovými chvílemi jsem počítal. Skoro jsem se na ně i těšil. V takových chvílích se o sobě člověk dozví nejvíce.
Nečekaná introspektiva
Nějak jsem se “došoural” do místa, kde byla značka 2 km do cíle. Měl jsem toho plné zuby, ale v tu chvíli jsem si něco uvědomil.
V takové té každodenní všednosti už si ani neuvědomujeme, že fungujeme v podstatě na autopilota. Nad většinou věcí, které děláme, už ani nepřemýšlíme. Prostě fungujeme.
Jenže v situaci jako tato autopilot nefunguje a vlastně ani neexistuje.
Až na hranici vlastních fyzických a psychických možností a bolesti si člověk začne uvědomovat co je uvnitř a čeho je schopný. Jsem přesvědčený, že každý takovýhle zážitek má jisté transformační schopnosti.
Mysl si ale v takových chvílích dokáže najít kdejakou výmluvu, kdejaký argument proč nejste dost dobří, proč to co děláte je velká chyba, proč se do takových výzev nemáte pouštět. Najednou jsem byl sám sobě svým soupeřem a nevěděl jsem, jestli si můžu v životě věřit.
(Ano, až do takové chvíle jsem se dostal. Možná i kvůli hypoglykémii a nedostatku energie)
Zpětně mi tato situace vůbec nedává smysl. Nechápu, jak jsem nad něčím takovým mohl přemýšlet. Každopádně se tak stalo.
Sprint do cíle
Měl jsem za sebou něco málo přes 6 hodin závodu a vidím značku 1 km do cíle.
Začíná mě předjíždět nějaký chlap a vidím, že má českou kombinézu.
“Tak to teda ne” pomyslel jsem si.
Moje mysl se přepnula zpět do závodního módu a tělo vyhrabalo poslední zbytky sil.
Najednou jsem byl zas závodníkem, jakým jsem dřív býval.
“Toho dneska porazím!”
V cílové rovince jsme svedli boj, ze kterého jsem vyšel “vítězně”.
Byla to pro mě taková malá egoistická třešnička na velkém dortu.
Zbytek příběhu, co se dělo po dojetí do cíle, už není podstatný.
Moje fotka, po dojetí do cíle, asi mluví za vše.
Mým cílem bylo umístit se do 900. místa s časem pod 5:22. Moje výsledná pozice byla 814. místo s časem 6 hodin 9 minut 54 vteřin.
Čas jsem nesplnil kvůli těžkým sněhovým podmínkám, ale jsem si jistý, že za normálních okolností bych to zvládl.
Perličkou bylo, když jsme se po závodě bavili se Standou Řezáčem (nejlepším dálkovým běžcem u nás) a ten říkal, že to byl nejtěžší ročník jaký kdy jel. A to jich absolvoval už 21.
Myšlenka na závěr
S odstupem času si říkám, že bych si to snad i rád dal někdy znovu v lepších podmínkách. Jedno je ale jisté.
Jednou za čas by měl člověk absolvovat nějakou těžkou výzvu. Ne ani kvůli tomu, aby si něco dokazoval, ale aby se poznal o kousek víc.
Díky Vasaloppetu jsem se dozvěděl zase něco víc o sobě a o tom jako můj systém operuje v náročných situacích. Poznal jsem i tu odvrácenou stranu sebe sama. Tu, která se tak často neobjevuje.
Člověk nerad vstupuje do neznáma a přirozeně ho děsí neznámé situace. Díky tomu že se vám ale tyto situace ukáží, tak budete schopni v životě čelit větším a těžším výzvám, než jste si do té doby mysleli.
