Už máš všechno, o čem jsi říkal, že tě udělá šťastným. Tak proč nejsi?

Často si říkáme, že budeme šťastní, až něčeho dosáhneme. Až dokončíme školu. Až si najdeme lepší práci. Až budeme mít více peněz, lepší bydlení nebo více volného času. Štěstí si tak neustále posouváme do budoucnosti.

Problém je, že když svého cíle skutečně dosáhneme, radost často netrvá tak dlouho, jak jsme čekali. Chvíli jsme spokojení, ale brzy si najdeme další věc, kterou ještě nemáme. To, co bylo dříve naším snem, se najednou stane normální součástí života.

Hedonický běžecký pás

Psychologové Philip Brickman a Donald Campbell v roce 1971 popsali jev, který nazvali hedonický běžecký pás (hedonic treadmill). Na zlepšení podmínek si rychle zvykneme a naše prožívání se vrací k výchozí úrovni. Cíl, který vypadal jako cesta ke spokojenosti, se po dosažení stane novým normálem.

Pozdější výzkum tuhle myšlenku zpřesnil. Ed Diener, Richard Lucas a Christie Scollon v roce 2006 ukázali, že adaptace není úplná ani u všech stejná a že dlouhodobá úroveň pohody se změnit dá. Pás nás tedy nevrací vždycky na nulu. Spokojenost ale obvykle nepřichází tam, kde ji čekáme: z dalšího splněného cíle.

Můj vlastní běžecký pás

U mě to mělo docela konkrétní podobu. Svůj druhý maraton jsem běžel s jediným cílem, dostat se pod tři hodiny. Doběhl jsem v čase 2:55. Radost vydržela chvíli a pak přišla otázka, co dál. Další maraton už nebyl cíl, protože jsem potřeboval nový cíl, který mi spokojenost zase o kus posune. Odpověď byla Ironman. Rovnou jsem si ale nastavil cíl absolvovat ho pod 10 hodin.

Je v tom paradox, který mi došel až zpětně.
Každý další cíl znamená dokázat něco, co jsem předtím nikdy nedokázal. Ironmana jsem nikdy neabsolvoval a i tak jsem si nastavil velmi ambiciózní cíl. A přesto jsem potřeboval splnit svůj cíl, abych byl spokojený, ale kdybych cíl nesplnil, byl bych zklamaný.