Život

… a pak řekla: “Zemři se mnou!”

Svět se najednou zastavil.

Srdce mi bušilo jako o život.

Koukala mi do očí a já nevěděl co mám říct.

Jediné na co se zmohla moje mysl bylo, jak něco takového mohla vůbec říct. Otočil jsem tvář k nebi a pomyslel jsem si, že to nemyslela vážně. Když v tu chvíli opět: “Pojď zemřít se mnou”.

S posledními paprsky zapadajícího slunce za horizont, které akorát dopadaly na moji tvář, jsem ztratil iluzi o dobrém životě. Opětovali jsme si pohledy a v tu chvíli jsem viděl to, co jsem nikdy v jejich očích neviděl. Nebyl jsem si jistý jestli to tam nikdy nebylo, nebo jestli jsem jenom nedohlédl tak hluboko. Nebyl to strach ani bolest, prázdnota ani naděje, zlost ani nenávist kterou jsem v těch hlubokých očích občas viděl. Viděl jsem lásku. A nedávalo mi to smysl.

Možná to byla vteřina a možná minuta, než jsem byl schopný ze sebe vydat aspoň hlásku.

“Co tím myslíš, Verčo?”

“To, co říkám!” odvětila.

“Nikdy jsem to nikomu neřekla, ale já už dávno nejsem já. Už dlouho mám pocit, že na tento svět nepatřím. Jsem jako tělo bez duše. Čím jsem starší, tím víc cítím, že je moje duše na druhé straně a já se k ní potřebuji vrátit.”

“Na jaké druhé straně?” Vpadl jsem do jejího myšlenkového toku.

Než stačila odpovědět, prolétlo mi myslí dalších tisíce myšlenek.

“Matěji” pověděla svým tichým hláskem.

“Počkej” opět jsem jí zastavil.

Té odpovědi jsem se až příliš bál. Bál jsem se, že bych mohl slyšet věci na které jsem připravený nebyl. Zároveň mi ale její věta o tělu bez duše nedávala smysl. Vždycky jsem měl pocit, že žije vědomější život než všichni ostatní. Její pohled na život a věci byl čistý a nezaujatý. Laik by řekl až lhostejný, ale tak mi to nikdy nepřipadalo.

“Už jsem tam byla” narušila svou větou moje zamyšlení nad jejími výroky.

To už jsem ale neměl sílu ji zastavovat. Nechal jsem jí tedy mluvit.

“Když jsem byla malá, málem jsem umrzla. Ve chvíli kdy jsem věděla že je opravdu zle, jsem se začala strašně bát. Můj život se v tu chvíli obrátil naruby. Schoulená do klubíčka jsem doufala, že mě někdo zachrání. Začala jsem se strašně bát smrti a nechtěla jsem za žádnou cenu zemřít. Jenže po děsivém až nesnesitelném strachu že umírám a že tam umrznu, jsem začala cítit úlevu a smíření. Najednou mi začalo být zase teplo a já se tomu pocitu odevzdala. Byl to ten nejpokojnější prožitek, jaký jsem kdy cítila.

Seděl jsem s pusou dokořán.

Pokračovala.

“Pak jsem se ale začala probouzet. V nemocnici na pokoji. Někdo mě opravdu zachránil. Jenže po probuzení už mi to tak nepřipadalo.”

“Jak jsem se později dozvěděla, ve stavu ve kterém měl našli už mě považovali za mrtvou. Nevím jak, ale podařilo se jim mě přivést zpět do tohoto světa.”

“Ona záchrana pro mě ale znamenala doslova smrt. Ve chvíli kdy jsem cítila úlevu a smíření jsem odevzdala svojí duši boží lásce a vesmírnému nekonečnu. Přesně takový jsem měla pocit. Zpět už jsem se vrátila jenom jako tělo.”

“Myslím že už nadešel čas” dodala.

Nemohl jsem si připustit myšlenku, že by měla skutečně odejít.

Vždyť žijeme dobrý život! Vyhrknul jsem.

“Co je dobrý život?” zeptala se.

Upřímně jsem netušil co odpovědět abych jí přesvědčil, ale něco jsem říct musel!

“Já ti řeknu co je dobrý život.”

“Podívej se na ten krásný západ slunce. Poslouchej ten jemný vánek jak si hraje s listy těch majestátných stromů.”

V tu chvíli jsem si vzpomněl na repliku z jednoho filmu a tak jsem ji začal přeříkávat.

Jde o smích s přáteli, kdy smát bysme se neměli.

Jde o ty zpocené ruce, když se na někoho díváme

a na motýlky v žaludku, když nás i oni spatří.

Jde o dotyk rukou, které nejsou naše.

Jde o vzrušení z útěku, který se téměř nepodařil.

Jde o rozpaky, když jsme poprvé vystaveni své nahotě.

Jde o pomoc příteli najít něco, co předtím ztratil.

Jde o úsměv, vtip, píseň.

Jde o to, co rádi děláme.

Jde o to, na co budeme rádi vzpomínat.

Jde o cestu vpřed a o cestu za námi.

Jde o první a poslední krůček,

a o každý jeden mezi tím,

protože právě ty

znamenají dobrý život.”

Víc jsem ze sebe nebyl schopný vydat.

Ona se na chvíli odmlčela a pak říká:

“Jde o přemýšlení o věcech, které možná nikdy neuděláme

a o udělání věcí, na které bychom nikdy ani nepomysleli.”

Tomu jsem nemohl ani trochu rozporovat. Pár takových věcí jsem sám zažil. Jenže mi vlastně doplnila myšlenku o dobrém životě.

“Má snad taky tedy svojí představu o dobrém životě?” Pomyslel jsem si.

V tu chvíli se zvedla a říká: “To je přesně chvíle proč už musím jít”

Ptát už se tě znovu nebudu. Víš kam mám namířeno.

Buďto půjdeš se mnou, nebo už mě nikdy nehledej.

Byla to až moc krátká chvíle na to se rozhodnout. I když, vlastně nebylo o čem. To nejde.

Začala odcházet a naposledy se na mě otočila. Slzy v mých očích ji nechaly absolutně klidnou. Věděla, že je to naposledy co jí vidím a co ona vidí mě. S tím ale, jak se zdá, byla naprosto smířená.

Jak mám po tomhle věřit na dobrý život?